Ze všeho nejraději poslední dobou mlčím a nebo fotím :). Byla by ale škoda k fotkám z pro mě pecka tripu nenapsat aspoň pár řádků. Určitě totiž nejsme sami, co si letos zvolili dovolenou trochu jinak, protože ze všech možných výběrů a možností došli vylučovací metodou k stejnému výsledku jako my. Nechceme se rožnit na přelidněné pláži a nebaví nás trávit dovolenou týden (nebo víc) na stejném místě. Tak jsme se jednoho večera rozhodli, že si to uděláme prostě podle sebe (vítej v rodině beranů). Podmínka byla hodně cestovat, spát co nejvíce v autě i kvůli nákladům a nechat všemu volný průběh s tím, že až budeme cítit potřebebu se vrátit, otáčíme auto a v poklidu se vrátíme do našeho rozkošně malého jedna plus jedna.
Vyrážíme v úterý kolem poledne z Mikulova kde kupujeme rakouskou dálničku na deset dnů a hurá směr Salzburk. Dálnice u našich jižních sousedů je jedním slovem nuda, fotit se nedá a tak jedinou zábavou po cestě je testování kvality místní kávy. Po pěti hodinách jízdy se dostáváme na rakousko-německé hranice a dálnice na Mnichov nás za pár minut hodí až k odbočce na Insbruck. Tady už to začíná být docela pastva pro oči. Jakmile vjedete do Alp, začnou se otevírat parádní tyrolská panoramata a chce se vám brečet že na klikaté dálnici nemůžete zastavit. Sbohem a šáteček Rakousko, jsme v Itálii. Platíme 9€ za průjezd nějakým průsmykem a míříme k první mýtné bráně. Dálnice v Itálii jsou docela palba, ale k tomu se ještě dostaneme později. Po dvou hodinách kochání se s radostí dojíždíme do Bolzana a odtud už je to jen 30minut jízdy zpět na sever do malebného městečka Merano, kde sídlí už nějakou dobu rodinka mé sestřenice a tak žhavím telefon a domlouvám první nocleh. Docela nám po 9h jízdy ta večerní sprcha a kus italské pizzy přijde vhod. Ráno si procházíme malé centrum a kolem poledne, po prvním italském obědě s poděkováním za nocleh mizíme na jih.
Naší dnešní zastávkou je největší jezero v Itálii – Lago di garda ležící v nadmořské výšce 65m, které na severu obepínají vrcholky vysoké až dva kiláky. A protože se nám už nechce cestovat po dálnici, prodlužujeme si dobrovolně cestu šmiknutím přímo přes hory po silnici připomínající naší dvojku (kvalitou ale jedničku s hvězdičkou).
Cestou narážíme na horské jezírko a na chvilku zastavujeme. Vážkám se do focení v tuhle odpolední hodinu moc nechce, tak jen cvaknu pár záběrů a pokračujeme směrem na Lago.
Na Lago přijíždíme v pozdním odpoledni a severní část nás vítá úžasným pohledem na jezero obepínající vysoké výběžky hor.
Parkujeme přímo u vody a otvírá se nám krásné panorama. Surfaři prohání plachty silným větrem a my jdem obhlídnout ruch místního městečka s foťákem v ruce.
V podvečer tasím stativ a cvaknu probíhající západ, což se Táni moc nelíbí. Spěcháme. Dnes totiž už spíme v autě.
Tady to ale očividně nepůjde, tak večer mizíme zpět do hor, kde najdeme v horské vesničce opuštěné fotbalové hřiště. Složíme sedačky kombíka, nasoukáme se do spacáků a usínáme s přáním, aby nás nikdo nepřišel předčasně vzbudit, což se nakonec nestalo. Mimochodem, veze nás Ford Focus a se 180cm si v klidu natáhnete nohy. Pod sebou nafukovací matrace a tak usnout po náročném dnu není sebemenší problém.
Ráno nás budí kostelní zvon a nádherné horské počasí s příjemnou teplotou okolo pětadvaceti nad nulou.
Snídani obstará plynový vařič a nakoupené zásoby jídla. Dnes to ze severu Laga jedeme okouknout na jih. Po slabé hodince, kdy se prodíráte menší zácpou v každé vesnici se dostáváme až do městečka Garda (asi centrum místního turismu), kde Táňa pronese vražednou větu: „Hele, pojďme se podívat na tu vyhlídku támhle“. Po chvilce váhání souhlasně přikyvuju. Venku už ale není 25, nýbrž o deset víc. Vyjeli jsme z hor a s patnáctikilovou fotovýbavou stoupám vzhůru několikasetmetrovému převýšení. Schodů jak v muzeu a dál na vrchol se ani nechci dívat. V duchu si jen „kleju“ sám pro sebe, že já blbec řekl jo….
Nahoře nás čeká docela fajn výhled (což se docela od rozhledny očekává že), bohužel ale oba dny se vzduchem prohání podivný opar a fotkám to moc nesvědčí.
Mizíme dolů a jdeme rovnou do jezera na koupačku. Všude kolem břehu jsou fajn restaurace a tak testuju místní pizzu. Táňa si objedná těstoviny s něčím zeleným, co už nevím jak se jmenuje, ale zjevně jí to chutná.
Po obědě projdeme místní kamenitou pláž, kde mi 10 minut zápozuje místní zvědavá ještěrka a mizíme do 30km vzdálené Verony na krátkou procházku za Romeem a Julií.
Dnes to ale na velký procházky není i když je Verona nádherná.
Nabídne nespočet romantických uliček, krásných zákoutí a mostů. Jenže venku je skoro čtyřicet ve stínu a tak to prokládáme návštěvou klimatizovaných restaurací.
Okouknem slavný balkón Julie nebo místní tržiště a cestou zpět si s fotáky v ruce dáváme soutěž, kdo cvakne lepší street fotku :).
Ještě ten večer opouštíme jak Veronu, tak Lago a hledáme další klidné místo na přespání což se nám dlouho nedaří, až skončíme u oploceného pole kde cinká stádo krav a protože už je celkem pozdě, rychle mizíme do spacáků. Koupel dnes obstará 15l barel s vodou, naše denní zásoba vody na hygienu a vaření. Zapomeňte na teplou vodu, navíc, v těchto vedrech to ani není potřeba.
V 7 ráno nás probouzí zvuk blížícího se traktoru, ze kterého vyskajuje vyděšený italský zemědělec a míří směrem k nám. Probouzím Táňu větou: „Hele, někdo nám jde popřát dobré ráno“.
Rozespalej zachraňuju situaci vždy a všude fungující větou v angličtině. „Ahoj, jsme fotografové a cestujeme kolem světa, bohužel jsme v noci zabloudili, za hodinku jsme pryč.“
Italský rolník neznajíc jediné anglické slovo vše chápe a s úsměvem ze sebe jen vyhrkne, že je to naprosto v pohodě a jen mu pravděpodobně zavazíme v cestě. Nejsem si jistej, mluví v rodném jazyce a sype to ze sebe rychlostí světla. Každopádně úleva, můžeme se aspoň v klidu nasnídat a sbalit na další cestu.
Vyrážíme na tří set kilometrový přesun na jih do Janova, kam dorážíme okolo třetí hodiny odpolední. Cestou využíváme místní Autogrill, kde se řádně a zadarmo osprchujem, což je na Itálii super, frantíci chtějí za stejnou službu 2€ na osobu. Samozřejmostí jsou všudypřítomné pizzerie a vynikající kavárny. Užíváme pohody a nikam nespěcháme. Benzinka je totiž jedinou možností kde dobít laptop a doplnit zásoby vody na další večerní sprchování :).
V Janově se nám v úmorném vedru moc na památky nechce a tak jdeme rovnou na pláž. Jsou tu ale všude kameny s dost špatným přístupem do vody a tak bloudím spíše po místním pobřeží s foťákem, zatímco Táňa konečně užívá vysněnou chvilku u moře. Z Janova rozhodně doporučíme starý přístav a také největší mořské akvárium. U vstupu se chvilku rozmýšlíme jestli těch 25€ za osobu za to stojí, ale po více než dvou hodinách prohlídky odcházíme naprosto nadšeni. Pohladit si živého rejnoka se nepovede každý den a kapustňáka jsem taky viděl poprvé v životě :). Fotíme, ale přes tlusté sklo to není žádná hitparáda, tak aspoň pro představu pár ukázek.
Kapustňáci při krmení. Viděl jsem tohle zvíře poprvé a ani netušil že existuje.
Mít možnost pohladit si živého rejnoka se nepovede každý den.
Nejvíc nás dostanou obří akvária s delfíny.
Mořský svět opouštíme okolo osmé hodiny večer a to je nejvyšší čas říct Janovu sbohem, krátkou procházkou po přístavu.
Při dnešním nocování se přes nás přežene docela silná bouřka. Spíme v autě bez otevřených okýnek a jelikož jsme včera nabrali nechtěné pasažéry v podobě komárů, tak máme docela veselou noc u desáté jamky golfového hřiště nedaleko Janova.
V druhé polovině naší cesty na vás čekají zážitky z Francie. Konkrétně luxusního Monaka, úžasného Nice s vodopády a rozpáleného Saint Tropez, naší cílové stanice. Tak zase příště napočtenou :).